|
Situaci v letce IL-18 v tomto období popisuje pan kapitán Dušan Kuchta:
Na type IL-18 som za dobu môjho pôsobenia u ČSA nalietal viac ako 4500 hodín, väčšinou vo funkcii kapitána a inštruktora. Mal som možnosť učiť sa od takých vynikajúcich kapitánov ako Buchta, Hlavica, Čejda , König a ďalší. Tiež tam pôsobili vynikajúci navigátori ako Seferovič, ten naviac ovládal perfektne množstvo jazykov, Šos, Sýkora. Niekoľko rokov som bol vedúcim tohto typu a Il-18 som si obľúbil do tej miery, že som odmietol preškolenie na IL-62 a tiež preto, že som sa tam chcel vyhnúť niektorým ľuďom ktorých som neuznával a o lietanie pod ich velením som nestál. Pozdejšie sa mi toto rozhodnutie ukázalo ako správne.
V tej dobe, koncom 70-tych rokov už bola sláva IL-18 dávno za zenitom. IL-18 sa využívala hlavne na tuzemské lietanie, v lete cez sezónu zájazdov lietali IL-18 špeciály k Čiernemu moru a do Juhoslávie. Medzi posádkami tento typ volali „trestná rota“, pretože tu lietalo mnoho kádrovo postihnutých členov posádok. Každý, komu v tom nebránili kádrové dôvody alebo vysoký vek sa snažil čo najskorej z tohto typu prejsť na TU-134 alebo IL-62. Takže všeobecne nálada medzi posádkami IL-18 nebola najlepšia a dalo by sa to charakterizovať asi tak, že tu vládlo určité napätie. Lietali tu členovia posádok, ktorí mali snahu čo najskorej odísť na vyšší typ a druhá skupina veľmi kvalitných odborníkov, ktorí boli zastavení kádrovo a nepostupovali. Il-18 sa lietala v štvorčlennej posádke: CPT,FO,NAV a FE. Sám som to pocítil keď som začínal ako nový CPT, že bolo ťažko veliť keď som mal v posádke veľmi skúsených ale v postupe zastavených ľudí, ktorí boli znechutení svojou situáciou u podniku. Nie všetci to vedeli zvládať morálne, takže hlavne noví CPT to nemali ľahké. Pozdejšie, začiatkom 80-tých rokov bol typ trocha rehabilitovaný aspoň v tom že tam bolo veľa krásneho lietania s nákladom do rôznych atraktívnych destinácií a tiež IL-18 zaskakovali za TU-134 a IL-62 na ich pravidelných linkách. Lietali sme hodne do Helsiniek, Berlína,Barcelony, Ženevy, dokonca sme dostali svoju linku do Larnaky , Athén a Caira, často sa vozili vojenské náklady do Tripolisu a Bejrutu. Mali sme aj lety do Kábulu a Vientianu.
Za celú dobu môjho pôsobenia na IL-18 sa nikdy nevyskytli žiadne zásadné technické problémy a ani náznak toho, že by ako starší a v podstate výbehový typ lietadla bolo toto lietadlo akýmkoľvek spôsobom technicky zanedbávané. Ale vyskytovali sa snahy od lietajúceho personálu a myslím že aj z kancelárií podávať technickú situáciu na IL-18 ako nezvládnuteľnú a zrelú na vyradenie typu z prevádzky.
Příčinou havárií IL-18 v Ganderu a u Casablanky nebyl technický stav letadla, obě havárie vznikly nesprávným postupem posádky a stav letadel byl v obou případech bezvadný, otazníkem zůstává havárie IL-18 nad Norimberkem , kdy došlo k destrukci letadla v letové hladině , zajímavou informací jednoho pamětníka je zcela jistě i to , že po táto havárii se u IL-18 a IL-62 upravoval ovládací prvek vysouvání vztlakových klapek tak, aby nešel náhodně stlačit a přesunout. Těžko odhadnout, do jaké polohy by se letadlo dostalo při náhodném vysunutí (Např. dotykem nohy při opouštění sedadla kapitána.)vztlakových klapek ne cestovní rychlosti, německý radar vypovídá o prudkém nastoupání následovaém prodkém klesání a rozlomení na více kusů.Ale tato myšlenka patří do kategorie stejných spekulací jako , tehdy uváděné, sestřelení.
Věnujme se tedy havárii IL-18 OK-NAB u Bratislavy.Co se tedy stalo?
28.7.1976 v 9.37 havaroval Iljušin Il-18B (OK-NAB "Košice", cn 189001605) ČSA (OK 001 Praha-Ruzyně - Bratislava-Ivanka) v Bratislavě. Letoun vzlétl v 8.52. V 9.35.10 posádka navázala spojení s řídící věží a dostala povolení přistát na dráhu 22. Při přiblížení byl vítr 260° 7 m/s. 3 800 m před prahem VPD 22 při rychlosti 290 km/h byly vysunuty klapky, letoun se nalézal nad sestupovou osou. Poté byly motory číslo 2 a 3 uvedeny do záporného tahu ve snaze snížit výšku letu. Posádka se rozhodla přiblížení opakovat, letadlo pokračovalo v letu na velmi malé výšce (asi 40 m), mělo však stoupat a točit doleva. V záporném režimu zůstal jen motor č. 3, objevil se signál automatického praporování vrtule tohoto motoru. Za 4 sekundy se objevil povel činnosti praporovacího čerpadla, svědčící o vynuceném praporování vrtule motoru č. 4, který se automaticky zastavil. Letadlo se prudce stočilo doprava, piloti se pokusili spustit motor č. 4, což jen zvýšilo odpor na pravém křídle. Podvozek se zasouval, letadlo se stáčelo vpravo, byl opakován pokyn točit doleva, letadlo jen těsně minulo řídící věž, přeletělo areál letiště a při velkém náklonu vpravo spadlo do jezera Zlaté Piesky. Podařilo se vyjmout černé skříňky. Po třech hodinách se trosky letadla potopily na dno jezera. Zahynulo všech 70 cestujících a 6 z 9 členů posádky. Vyprošťovací tank nejdříve vytáhl část trupu od křídel dozadu. Vyproštění všech trosek trvalo 8 dní. Jako příčina byly stanoveny problémy s motory č. 3 a 4 a následná chybná reakce posádky. Ale piloti se snažili vypraporovat oba motory na levé straně, to se však nepovedlo a letoun se nenávratně stáčel doprava přes úplné vychýlení kormidel doleva.
|